Můj hrdina: Kompletní příběhy psích a kočičích hrdinů

Příběhy všech oceněných vítězů soutěže Můj hrdina.

1. místo v kategorii Psi:


Delinka
labrador, 7 let
Kateřina Reová, Olomouc


Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:


Naší fence Delince se narodily dvě štěňátka, avšak z neznámých příčin obě dvě štěňátka zemřely. Delinka z toho byla velice smutná, odmítala jíst. Přemýšleli jsme co jí dát dobrého, aby začala jíst. Jednoho dne přijela kamarádka Anastka a jely jsme spolu do Olomouce nakoupit. V lesíku u Mladče jsme se zastavily -odskočit si. Po chvíli Anastka nesla z lesíku dvě maličká štěňátka, s tím že tam ještě 3 další leží. Byly to štěňátka tak třítýdenní, špinavá, mokrá, vyhublá...žalost pohledět. Bylo zrovna po dešti, tak si musely hodně vytrpět. Bylo jasné, že je někdo vyhodil. Naložily jsme je do přepravky na nákup a místo nákupu jsme jely zpět domů. Štěňátka jsme ubytovaly v garáži a přemýšlely jsme co jim dát na jídlo. Anastka vzala ručníky a sušila je a já lítala po domě a hledala co jim dám.Volala jsem veterináři a ten mi poradil kondenzované mléko. Naštěstí doma bylo, tak jsem jim ho naředila, ale moc to nechtěly. Potom jsem uslyšela škrabání na dveře-to Delinka-slyšela kňourat štěňátka. Pustila jsem ji dovnitř a najednou to byla ta naše Delinka, změnil se jí výraz, zasvítily jí oči a hned je začala oblizovat a štěňátka začaly pít její mlíčko. Delinka se stala jejich náhradní mámou. Celá rodina jsme přemýšleli, co ze štěňátek vyroste za plemeno. Jak se dalo očekávat - kříženečci - podobní německému ovčáku. Takže jsme měli doma 5 kříženečků a ještě ke všemu feneček. Jedna z nich byla hodně maličká a měla na hlavě ošklivou jizvu. Ani nechci domýšlet, od čeho to mohlo být. Štěňátka u nás bydlela asi dva měsíce, než pěkně nabrala. Poté jsem dala inzerát a byla jsem překvapená, kolik lidí má zájem o křížená štěńátka. Avšak ta fenečka s jizvou na hlavě, která jí stále nezarůstala nám zůstavala doma-tu nikdo nechtěl. Říkali jsme jí Myška. Po čase se nám ozvala paní z Ostravy, které nedávno zemřela fenka ovčáka a nevadilo jí, že má jizvu, takže i Myška našla svůj nový domov. Nebýt Delinky, tak nevím, jestli bychom to zvládli a nebýt těch nalezenečků, tak nevím, jestli by to zvládla naše Delinka.






1. místo v kategorii Kočky:
Ladynka

Domácí  kočka, 9 let
Jana Zerzánová, Svitavy


 

Statečná Ladynka a tři životy, které zachránila

Ladynka byla před osmi lety koťátko, vyhozené na mráz a bylo moc hladové, Bylo to koťátko, které chtělo žít a bránilo se smrti, proto do něj „lidi“ kopali.

Tak nějak se začínal odehrávat začátek příběhu o statečné Ladynce. Vyrostla z ni velká a krásná kočička a my si mysleli, ze už dávno zapomněla, ze jí syn zachránil život, protože dobrou paměť prý mají hlavně sloni. Ladynka žije stále s námi, protože její vztah k mému synovi byl hodně úzký a neměla jsem nikdy odvahu ho přetnout. Ukázalo se, ze mě moje intuice opět vedla tou nejsprávnější cestou.

V sobotu večer, tak jako každý obyčejný večer, jsme všichni lidé u nás doma i zvířata zalezli do svých ložnic a pelíšků a čekali klidnou noc. Noc však nebyla vůbec klidná, právě naopak. Byla plná hrůzy, strachu, ale především byla důkazem nezměrné lásky kočky ke člověku. Lásky, přesahující svůj vlastní strach o život, o to jediné, co kočka vlastně má..

V noci začala z neznámých důvodu hořet elektronika mrazáku, který brzy začal hořet celý a od něj celá chodba, kde stál. Oheň se šířil strašně rychle, plameny sahaly až ke stropu a my stále spali, nic jsme netušili. Všechny kočky vyběhly ven dvěma průlezy i Ladynka, aby se zachránily. Zděšeně pobíhaly po zahradě . Ladynka se stále rozhlížela, kde jsme. My stále spali. Ladynka však věděla, ze musíme taky ven, protože uvnitř nám hrozilo smrtelné nebezpečí. Věděla také, že z ložnice vycházíme až ráno. Musela se vrátit pro nás, musela zpět do hořící chodby. Rozhodla se a vběhla. Zoufale mňoukala ze všech kočičích sil u dveří synovy ložice tak dlouho, dokud ho nevzbudila. Syn vyběhl z ložnice a chtěl se podívat, proč Ladynka tak žalostně a hlasitě naříká. Když otevřel dveře, vyvalil se na něj hustý horký dým a jeho tlak ho vytlačil zpět do pokoje. Zkusil to znova, přehodil si přes hlavu bundu, ale ani tak to nešlo. Vyskočili s Ladynkou oknem. Oběhl dům a vzbudil i mě s manželem, abychom unikli ohni. Také jsem chtěla jit pochopitelně chodbou, ale když jsem otevřela dveře do chodby, vyvalila se na mě žhavá vlna, která mě nepustila dál. Rychle jsem dveře zase zavřela a vyskočila oknem.
Tak se stalo, ze jsme se ocitli v noci venku a krom holého života jsme neměli nic. Jediné, co syn vzal s sebou, byl telefon, kterým zavolal hasiče. Rychle vběhli do domu, avšak záhy znovu vyběhli, aby si vzali masky. V domě bylo nedýchatelno a kromě oranžové husté masy nebylo vidět nic, protože vypadly jističe. Nikdo nechápe, jak v tomto žhavém pekle dokázala docela malá obyčejná kočička projít a svým zoufalým mňoukáním zachránit to, co je pro ni nejcennější – nás.
Když byla katastrofa zažehnána, obdivovali hasiči statečnou kočičku a nakázali nám nosit ji doslova na rukou.

Ladynka stále střeží na zahradu vynesený zdroj požáru – ohořelý mrazák, ale jinak se chová naprosto přirozeně. Vždyť jednou jsme zachránili její život my a podruhé zachránila naše životy ona, pro ni je to zřejmě samozřejmost. A tak se ptám, kolik lidí, tvorů s nejvyšší inteligencí, by našlo v sobě tolik odvahy, co úplně obyčejná kočka, která pro naši záchranu nasadila svůj život. Její bílý kožíšek je stále černý a ani vyčesání kartáčem moc nepomohlo a zřejmě ještě nějaký čas černý bude. Ale my na její statečnost nezapomeneme nikdy, navždy jí budeme vděčni a budeme žít s vědomím, že jsme tu jen proto, že jsme jednou na ulici v mrazu sebrali vyhublé kotě.

 



1. místo v kategorii Profesionálové:
Lara

labrador, 3 roky, pes asistent-canisterapeut
Miroslav Kubelka, Nymburk


Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:
Mireček trpí následky cévní malformace mozku – kromě tělesného a mentálního poškození, má poškozen i zrak. Psího pomocníka nám doporučili odborní lékaři. Nejdřív jsme si nebyli jistí, jestli to s pejskem zvládneme, ale pak jsme se rozhodli do toho jít.
Lara mu měla být pomocnicí nejen v rozvoji pohybovém, mentálním a v rozvoji sociálního chování, jemné i hrubé motoriky, ale měla mu být průvodkyní i ve světě jeho vidění a hmatového cítění. Jakmile k nám Lara přišla, Mirek se do ní okamžitě zamiloval, a musím říct, že my taky. Od prvních dnů soužití mu Lara prokazatelně pomáhá v mentálním a sociálním rozvoji. Téměř vždy ráno byl Mirek před příchodem Lary špatně naložený, často trpěl "zahleděním" vyvolaným epilepsií, které vyvolávalo jeho negativní naladění. Lara mu každé ráno „dělá“ budíček a Mirka dokáže tak pozitivně naladit, že mnohé jeho zdravotní problémy jsou redukovány od začátku jejich soužití.
Nyní Mirek epilepsii sice má, ale zahledění už se u něj nevyskytují, a s Larou jsou nerozluční kamarádi. Lara si ráda hraje s Mírou s míčkem, pomáhá mu v jedení smetánku, rád s ní Míra chodí na procházky, kde ji rád drží na vodítku, mazlí se spolu v pelíšku a dávají si pusinky. Míra chodí do speciální školy Poděbrady a když každý den přijíždí domů, Lara ho vítá vrtěním ocásku a skáče po něm. Míra má Laru moc rád, je hodná, šikovná, pořád je s ním a ve všem mu pomáhá. Když je s ní, cítí se dobře a v bezpečí.

Chtěla bych Vám ještě popsat příběh, který jsme prožili na Silvestra. Slavili jsme Silvestra s příbuznými, už byla půlnoc a řekli jsme si, že půjdeme střílet petardy, ale najednou jsme uslyšeli rány a kmitání v pokojíčku, lekli jsme se a rychle jsme se šli podívat co se to tam děje a když jsme otevřeli dveře, místo leknutí jsme se spíše začali smát. Naše Lara když začala slyšet petardy tak se začala bát aby se Mírovi nic nestalo a vběhla do jeho postele v pokojíčku, ale u nás byli ti příbuzní, tak v posteli spala jeho sestřenka a Míra spal v malé posteli jeho sestřičky. Lara byla chudák zmatená, nevěděla kde je Míra a začala tam pobíhat, sice všechny děti vzbudila, ale když našla Míru, byla štastná a tulila se k němu.

 


2. místo v kategorii Psi:
Pegyška

Boxer, 8 let
Olga Šikutová, Roudnice nad Labem



Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:

Pegyša je osmiletá Boxerka, která odchovala 7 štěňátek, už je i babičkou. Avšak má za sebou hodně poúrazových operací, měla mimo jiné přeřízlou achilovu šlachu, zhmožděné zadní koleno, dvě operace nezhoubných nádorů (40 stehů), operaci žaludku a naposledy kastraci při které měla zároveň vysokou cukrovku (panička píchala inzulín). Na zadní nožky je částečně ochrnutá (Spondyloza páteře), zprvu jsme ji museli vynášet ven a přidržovat ji. Dále bylo nutné denně krom několika léků masírovat packy od prstů přes kolena až k tříslům a zadní část páteře, necelé dva roky jezdíme z vyvýšeného patra výtahem, protože bychom ji po operaci neunesli (jsme důchodci a ona má 34 kg) nyní ji šetříme, aby nemusela po schodech a tím si neublížila. Pegyša je obrovská bojovnice, všechno zvládla, ač měla být původně uspána. Nevíme dne ani hodiny, kdy se tlak na míchu zvýší a nastane ochrnutí úplné...
Všem musím sdělit, že když vidím jak po tom všem trápení a bolestech, které prodělala, je plná energie i když to prostě není jako dřív (byla jak neřízená střela),tak jsme s mužem hrozně šťastní, že nám ji na klinice v Litoměřicích dali takhle dohromady. Držte nám palečky, aby Pegyška - bojovnice byla s námi ještě pár let. Děkujeme.




2. místo v kategorii Kočky
Ferda

Domácí kočka, 1 a půl roku
Jarmila Černá, Praha


Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:
Náš Ferda, kterého jsem dostala vloni k narozeninám, je docela obyčejný kocour z jižních Čech, ale dělá nám všem velikou radost. Minulé léto, to byl ještě malý kocourek, se od nás ani nehnul.
Buď byl doma, nebo s námi na zahradě a nehnul se od nás ani na krok, chodil za námi jako ocásek. Zimu strávil vesměs doma, protože do zimy a sněhu se mu moc nechtělo.
Zato teď na jaře už je celé noci venku jako správný velký kocour. Přes den se vyspí, přijde se pomazlit, ale jakmile vyjde ven, tak se z něj stává šelma a žádné mazlení nepřipadá v úvahu.
Zkrátka Ferdík je naše, jak já říkám, radostka.

 


2. místo v kategorii Profesionálové
Katie z Měsíčních plání

zlatý retrívr, 2 roky, pes asistent
Miloslava Kristyna Čalova, Litvínov


Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:


Katie byla pořízena pro 9 letého Dominika s mentální retardací a autismem. Katie učí Dominika nebát se tmy, zlepšuje jeho motoriku, umí mu podat popadané věci a léky na astma, její službu využívá celá rodina v pomoci o Dominika. Když má Dominik špatnou náladu, nepřijde si pro utišení k nám lidem, ale vždy vyhledá její přítomnost, jí jediné se dokáže omluvit. Je to jeho jediná kamarádka, která ho bere takového jaký je se všema jeho náladama . Doprovází ho k lékařům, které nemá rád . Katie mu již jednou zachránila život, když spadl do vody, tak pro něj bez rozmýšlení skočila a vytáhla ho ven. Život bez ní už si neumíme nikdo představit a hlavně Dominik by bez její motivace byl ten nejsmutnější kluk pod sluncem. Umí spolu polohovat a Katie ví, že jediný Dominik když spí tak může být u něj v pokoji a spát s ním . Když je Dominik ve škole, tak Katie na něj trpělivě čeká. Dominik mnohokrát říkal, že má Katie víc rád než nás rodiče . Katie umi podat skoro všechny věci, které spadnou na zem . Nejraději vybízí Dominika k hraní s balonkama a Dominik, když se něčeho hodně bojí, tak jedině Katie se povede ho uklidnit a přesvědčit, že jít k lékaři není tak hrozné . Moc děkujeme www.pespomuze.com za docvičení a také chovatelské stanici Artemis Gold za Bena, který je tatínek naší Katie, a fence Dakitě z Měsíčních plání, která je máma naší fenky.

 

3. místo v kategorii Psi
Můra

jack russel teriér, 3 roky
Gabriela Hřeblová, Kojetín

Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:


Když šumperští strážníci předávali těžce zraněnou fenku Jack Russell teriéra útulku, zdálo se, že nemá šanci přežít. Dnes tato fenka rozdává radost v mateřských školkách.

Přestože je fenka Jack Russell teriéra Můra už navždy hendikepovaná, ujala se jí slečna Gábina, dala jí jméno Můra a vodí ji do školek, aby si hrála s dětmi.

Zdálo se, že její šance na uzdravení jsou téměř nulové. Rentgen totiž ukázal, že má místo pánve několik zlomků. „Operace by podle veterináře stála kolem dvaceti tisíc korun a navíc u tak malého plemene nelze vyloučit, že při zákroku dojde k ochrnutí zadních končetin. Přestože podle smlouvy odchyceným psům běžné veterinární zákroky platí město Šumperk, takto drahé operace se posuzují individuálně. Bylo jasné, že dvacet tisíc na jednoho pejska Šumperk dát nemůže. Začali jsme společně s veterinářem hledat jiné řešení než operace,“ vzpomíná provozovatel útulku ve Slezských Pavlovicích Tomáš Schulz.

Přestože pánev byla roztříštěna na úlomky, rozhodli se provozovatelé útulku věnovat fence veškerou péči, aby jí kosti nějak srostly. „Velký pes by neměl šanci takové zranění přežít, ale protože u menších plemen jako je JRT není pánev zatížena takovou váhou, mají větší šance se z toho nějak vylízat. Sice této fence už navždy zůstanou křivé zadní běhy, protože došlo k posunutí některých kostí, ale hlavní je, že se naučila znovu chodit. Ukázalo se, že je to milý, přítulný a vyloženě mazlivý pejsek, kterého jsme si všichni oblíbili,“ dodal Tomáš Schulz.

Vyléčit fenku ale byla jen první půlka úspěchu. Hlavní problém je v tom, že není snadné najít pro hendikepovaného psa nového pána. Fenka ale opět jednou měla velké štěstí. Na útulek se obrátila slečna Gabriela, která už má doma tři JRT a byla ochotna si pořídit čtvrtého. Akceptovala, že fenka má trvalé následky po úraze a potřebuje péči.

„Paní je s námi stále v kontaktu a píše nám, co je nového. Je jasné, že se fenka dostala do správných rukou. Kéž by se to tak podařilo u každé adopce,“ uvedl Tomáš Schulz.
Nová majitelka pojmenovala fenku Muréna nebo jí také říká Můra. Seznámila ji s ostatnímu psy ve své domácnosti a zapojila ji do zajímavého projektu Poznej svého psa. „Zlomenina se zahojila, i když následky úrazu zůstanou patrné už navždy. Můra už nekulhá na zadní nožku, ale naopak skáče a lítá po polích,“ potěšila majitele útulku zprávou Gabriela Hřeblová, která jezdí se svými psy na besedy za dětmi do školek a škol.

„Povídáme si, jakého psa děti mají doma, jaká plemena poznají, jak si správně vybrat pejska, jak se chovat k vlastním i k cizím psům, které můžou potkat třeba přivázané před vchodem do obchodu. Děti se dozvědí jak se psy manipulovat, jak je zvednout do náruče, jak jim nasadit obojek nebo jak jim po procházce utřít tlapky,“ dodala Gabriela Hřeblová.

Kupodivu nejoblíbenější je názorná instruktáž, jak se zachovat při napadení psem. „Děti se stočí do klubíčka a moji psi na ně přitom jakoby útočí. Hra na napadení spočívá v tom, že rozhážu pod děti granulky. Psi se pak pokouší pod děti zavrtat, aby nějakou tu granulku ulovili. Tato hra u dětí vyvolává výbuchy smíchu, ale také se přitom něco důležitého naučí,“ uzavírá Gabriela Hřeblová, která vytvořila Můře nový domov.




3. místo v kategorii Kočky
Montík

domácí kočka, 3 roky
Kamila Nábělková, Velká Polom

Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:


Montíka máme od srpna 2008. Byla jsem strašně zvědavá, jaké kotě nám taťka přinese. Nebyla jsem ale zrovna doma. Když jsem přijela, tak jsem šla hned do sklepa a tam už na mě mňoukalo a natahovalo se ke mně - kotě. Všechna koťata, která jsme kdy měli byla z nového místa i z nových lidí ustrašená ale Montík ne. Je vyjíměčný svou přátelskostí, klidem a mazlivostí. Je to strašně hodný a milý kocourek. S naší fenkou Nelou se taky rychle spřátelil a jsou to nejlepší kamarádi. I Nela neměla lepšího kamaráda. Když se Nela bojí bouřky, tak Montík u ni sedí, tulí se k ní a snaží se ji uklidit. Po snídani se vždycky někam ztratí, mám o něho i strach. Naštěstí odpoledne se pokaždé zase vrátí. Montíka tedy máme 2 roky a doufám, že s námi bude i nadále. Je to nebojsa a hrdina mého srdce.



3. místo v kategorii Profesionálové
Topi

labrador, 3 roky, pes asistent-terapeut
Roman Pospíšil, Praha


Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:


Před jedenácti lety jsem spadl z koně, mladá dvouletá kobylka při prvním cvalovém skoku vyhodila. Měl jsem vážný úraz hlavy, 40 dnů jsem byl v bezvědomí, selhávaly mi nejrůznější orgány, nicméně osudová se nakonec ukázala vyhřezlá plotýnka, která během bezvědomí poškodila míchu. Po půl roce pobytu v nemocnici mne propustili jako ležícího pacienta, zcela odkázaného na pomoc okolí. Postupně jsem se učil žít nový život a po roce, dvou, jsem byl v bezbarierovém prostředí zcela soběstačný, nicméně invalidní vozík se stal běžnou součástí mého života.

Prakticky vždy jsme doma měli psa. Každý byl svým způsobem úžasný a s každým je spojena nějaká příhoda. Dodnes vzpomínám na Ťapku, křížence, kterého jsem si přivezl z prázdnin a který mi ležel na nohách, když jsem dělal úkoly do školy, na Toma, toulavého křížence, kterého jsme ujali a který doprovázel nejstaršího syna do školy z Vyšehradu k železničnímu mostu a nazpátek jezdil sám dvě stanice tramvají, na Anetu, dalmatina, který pečoval o koťata naší kočky, šíleným vytím mne vítal, když jsem se vrátil z nemocnice po úrazu, a který mne bránil před kolemjdoucími na mých prvních vycházkách na vozíku. Nikdy jsem však žádného psa nenaučil více než aby přišel na zavolání a jednou, dvakrát, přinesl aport.

V říjnu 2007 jsme se rozhodli, že si pořídíme nového psa, volba padla na labradorského retrievra. Jednu neděli jsme ráno prohlédli inzeráty a večer jsme si přivezli tříměsíční štěně Opaia Sable Blues, které dostalo jméno Topinka, neboť bylo černé jako připálená topinka. Jak rostla jméno se zkracovalo, nejprve se z ní stala Topina a poté Topi. Spřátelila se a získala si všechny členy naší velké rodiny i všechny okolo. Postupně se spřátelila i s mým vozíkem. Od začátku se pod něj schovávala, což se jí jednou, bohužel, nevyplatilo a poté jsem musel opět získávat její důvěru. Tu však rychle znovu získala a od té doby pod ním často leží, jako v boudě, neboť zde má pocit naprostého bezpečí.

Po několika měsících jsme začali chápat, že Topinka není jen tak nějaký domácí mazlíček. V půl roce ovládala aport jakéhokoliv běžného předmětu, hračka, telefon, klíče, cigarety, zapalovač, tužka, lžička, podat běžné předměty, pokud jsem na ně ukázal rukou, hlídat, zda mi něco neupadlo, pokud ano, předmět sebrala a nesla, pokud mi něco dočasně překáželo, například klíče po otevření dveří, vzala tento předmět a nesla jej, sundat mi ponožky, rukavice, samozřejmě sednout, lehnout a podat pac. V hlavě mi začala klíčit myšlenka vychovat si sám asistenčního psa. Hledal jsem někoho, kdo by mi poradil s výcvikem. Bohužel jsem nikoho nenašel a tak jsem se musel snažit sám. Získal jsem jen pár rad, v Helppsu, kam jsme jeden čas chodili na společenskou výchovu, a v Pomocných Tlapkách. Nabídka Helppsa, abych jim Topinku na půl roku svěřil, nechodil za ní, že mi ji potom vychovanou vrátí, byla pro mne, jistě chápete proč, nepřijatelná. Nicméně nakonec se mi to podařilo. Topi sice nemá složené zkoušky asistenčního psa, nicméně zvládá vše, co je potřeba a co je předmětem zkoušky, přivolání s usednutím nebo s připojením k vozíku, přivolání od zvěře, změna polohy v klidu vedle vozíku nebo před vozíkem, ovladatelnost na vodítku u vozíku, průchod skupinou osob, odložení, lhostejnost vůči zvěři, klid vůči střelbě či jiným nárazovým, nepříjemným a výrazným zvukům, zákaz nebo přerušení nežádoucí činnosti, volný pohyb, podávání různých předmětů, pomoc při svlékání a oblékání, vyndávání a odnášení věcí, nalezení a přinesení ztracených věcí, podávání věcí od druhých.

Na radu kamarádky, Jitky Šlechtové, chovatelská stanice od Bílých jelenů, jsme se také začali zúčastňovat výstav. Prozatím jsme absolvovali deset výstav, z toho devět meznárodních. Na více než polovině výstav jsem Topi předváděl sám. osmkrát získala výbornou, jednou titul res. CAC. Nejvíce si asi vážíme třetího místa, kterým Topi ocenil známý chovatel labradorských retrievrů, pan A. Hopkins z chovatelské stanice Rocheby ve Velké Británii. Topi zcela odpovídá standardu, je jen drobnější, měří 53 cm a ideální výška feny labradorského retrievra je 54 - 56 cm. V současné době přerostlých labradorských retrievrů ji to, díky velké konkurenci, bohužel poněkud znevýhodňuje.

Výstavy jsou však jen jedním, podle mne méně podstatným, pohledem na psa. Nejdůležitější je jeho povaha, neboť ta se projevuje v každodenním životě. Topi je již od štěnětě výjimečnou psí osobností, z jejího chování neustále vyzařuje láska, oddanost, vyrovnanost, citlivost a empatie. Z deseti lidí, které potkáme, se s ní devět musí pozdravit, případně ji pohladit. Proto jsme se také začali zabývat i canisterapií. V jejích šestnácti měsících jsme poprvé složili canisterapeutickou zkoušku a již dvakrát jsme byli na přezkoušení, vždy s výborným výsledkem. Od začátku roku 2009 jsme začali pravidelně navštěvovat Integrační centrum Zahrada, kde se věnujeme autistickým dětem, většinou v kombinaci s dalším postižením, a od roku 2010 pravidelně navštěvujeme i LDN ve Vinohradské nemocnici.

Postupem času jsem také začal přemýšlet, zda Topi neuchovnit a nepokusit se přivést na svět další psi vlastností jaké má Topi. Podmínky chovnosti jsme postupně splnili a v červenci 2009 byla Topi zapsána mezi chovné feny. Zbývalo najít vhodného ženicha, s podobnými vlastnostmi a vzdáleným společným předkem, který je pravděpodobně jejich nositelem. Nakonec volba padla na Finna z polské chovné stanice Kociokwik, původním jménem Adventurer`s Row the Boat, importovaného z Finska. Je to osmiletý pracovní pes, polský šampion, podobné povahy jako Topi, který má mezi potomky například vodícího psa pro slepé. S Topi má společného předka anglického šampiona Rocheby Royal Oak, Finn ve třetí generaci, Topi ve čtvrté, páté a šesté generaci. Více jak polovina krycích psů v České republice, kteří mají canisterapeutickou zkoušku, jsou potomky tohoto známého anglického šampiona. Topi nyní čeká nejméně sedm štěňat, které by se měli narodit 22.srpna. Doufám, že mnohé z nich potká podobný osud jako Topi a budou svým zdravotně postiženým pánům pomáhat stejně jako mně každý den pomáhá Topi.

Topi není hrdinou jednoho okamžiku, ale hrdinou každého dne svého života, kdy pomáhá a přináší radost nejen mně, ale i mnoha dalším lidem.
 

Článek vyšel: 08.10.2010 / Odkaz

Přečtete si také

  • Biodožínky 2007

    Zažít neopakovatelnou atmosféru staročeských dožínek už se vám dnes jen tak nepoštěstí. Jedna šance by se ale přece jen našla a vůbec se za ní nemusíte hnát do dalekých moravských vesniček. Společnost Country Life pro…

Související články

  • Benefiční projekt Emil

    Zářivě žlutý ptáček Emil není na poli pomoci handicapovaným žádným neopeřeným holátkem. Právě naopak. Jako maskot Českého paralympijského týmu funguje už řadu let a od roku 2003 si pod svá ochranná křídla vzal také…

  • III. internetová aukce "Děti dětem"

    Jestli chcete udělat radost hned několika osobám, taky sami sobě, pomoci dětem a ještě si na památku vydražit obrázek nebo keramickou sošku, mrkněte na

  • Fotbal pro rozvoj

    Vrcholový fotbal má své pevné jádro skalních fanoušků, kteří na svou milovanou hru nedají dopustit. Kdo se ale na tento populární sport zkusí podívat s odstupem, uvidí i jeho odvrácenou tvář – chladný kalkul,…

Přihlášení uživatele

Chcete se zúčastnit našich soutěží, odebírat novinky či diskutovat? Přihlaste se:

Pokud nejste členem našeho klubu, tak se zaregistrujte.

Soutěže na internetu
Soutež o 4 vstupenky na TOP SECRET
Soutěž o notebook Toshiba a hry od EA
Soutěž o šperky
Bohatá nadílka od Ježíška
Soutěž o multifunkční troubu Whirlpool a další ceny
Soutěž o poukazy na oblečení DIESEL, GUESS a další
Soutěž o parfémy Marina de Bourbon
Vyhraj XBOX 360 a Kinect!
Soutěž se značkou ASTOR o matující make-up Matitude HD
Vyhrajte ceny v hodnotě takřka 50.000 korun!

Anketa

Jsi spokojená se svou postavou?

Anoprocento hlasujících36 %
Neprocento hlasujících41 %
Nevímprocento hlasujících23 %