MDŽ - slavit či neslavit?

Necelý měsíc po kontroverzním Valentýnu tu máme další svátek, který mnohým leží v žaludku, ač ze zcela jiných důvodů než sladký svátek zamilovaných. Na Mezinárodním dni žen stále ulpívá hořký stín komunismu, pompézních oslav a povinných gest. Jenže MDŽ má mnohem hlubší kořeny, než si většina z nás myslí, a svým významem přesahuje hranice všech geografických i časových pásem. Takže: slavit či neslavit? Rozhodně ano... a hned vám také sdělím proč.

I když je spousta lidí přesvědčena o opaku, MDŽ není oslavou ženské pokory, oddané péče o domov a kuchařského umění. Tento den naopak velebí vnitřní odvahu a energii žen, jejich odhodlání bojovat za své sny. Inspirací pro jeho vznik byla stávka amerických švadlen na počátku 20. století, které se rozhodly vzít osud do svých rukou a dát najevo svou nespokojenost s neadekvátními pracovními podmínkami, nízkým platem a celkovým postavením žen ve společnosti.

S návrhem na zavedení Mezinárodního dne žen přišla Němka Clara Zetkinová na Mezinárodní konferenci socialistických organizací v Kodani roku 1910. Rozhodující vliv na určení přesného data MDŽ měla později revoluce žen v ruském Petrohradě v roce 1917, jež značně přispěla k abdikaci cara a ke schválení ženského volebního práva ruským ženám. Roku 1975 byl MDŽ oficiálně uznán Organizací spojených národů.

U nás se po letech komunistické propagandy přestal slavit s nástupem Sametové revoluce a velkých společenských změn. Nicméně od února 2004, kdy prezident Václav Klaus podepsal novelu Zákona o státních svátcích, figuruje MDŽ opět v našich kalendářích. Jistě, volební právo pro ženy je tu dávno zavedené, nehrozí nám ukamenování ze cizoložství ani se nemusíme děsit ženské obřízky... ale ani v civilizované Evropě ještě nemá žena ani zdaleka vyhráno. O nedostatečných pracovních příležitostech pro ženy se v poslední době mluví stále častěji, problémem číslo jedno ovšem zůstává domácí násilí - děsivý fenomén, který ničí životy tisícům českých žen.

Osobně přeji k dnešnímu MDŽ všem ženám na světě, aby v sobě stále rozvíjely ten největší dar – vrozenou ženskost a empatii, ale zároveň v sobě našly dostatek sil, aby si zvolily svou vlastní cestu životem a krůček po krůčku realizovaly všechny své sny. Aby se nikdy nenechaly nikým zlomit a připravit o svou hrdost. Protože každá z nás je jedinečná osobnost, která si zaslouží respekt a úctu.

Článek vyšel: 08.03.2008 / Odkaz